FERNANDO ARRABAL

traduit par Denis Molčanov

…francouzského originálu… doslov napsal a poznámkami opatřil Denis Molčanov.
Chrámová loď podmaněných
Se svými nejniternějšími traumaty seznamuje čtenáře španělský autor Fernando Arrabal. Jeho poetická kniha Kámen bláznivostí je plná hypnotických obrazů, úzkosti, krve či erotismu.
Fernando Arrabal jako by byl v Česku spíše jen autorem, o kterém se sice ví, ale jehož mnohostranné dílo stále zůstává zahaleno mlhou. A to i přesto, že v posledních letech několikrát pobýval jako host nejen v Praze, ale třeba i na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Poté, co v 60. letech vyšlo v tehdejší Dilii jeho několik divadelních her (Architekt a císař Asýrie či Panické divadlo), další díla se objevila na knižních pultech až v poslední době – například Pohřeb sardinky nebo absurdní drama Pohřeb aut. Nyní vydalo nakladatelství Dauphin jeden z jeho nejpronikavějších textů, patřící k tomu nejlepšímu, co kdy napsal: Kámen bláznivosti.

V případě spisovatele, autora divadelních her, básníka, filmového tvůrce, malíře a velkého provokatéra Fernanda Arrabala (1932) je nezpochybnitelné jedno: je nejhranějším žijícím autorem současnosti. Jeho nové hry se střídají s reprízami starších s takovou rychlostí, až se s určitou nadsázkou tvrdí, že nad jeho neustále se rozrůstajícím dílem, které zahrnuje více než sto textů, « slunce nikdy nezapadá ». Přes svou světovou proslulost je však Arrabal tvůrcem nejen problematickým, ale podle některých i nejpřeceňovanějším.

Stejně jako jeho rozsáhlé, záhadné a znepokojující dílo, proslavily Arrabala i jeho skandály, mystifikace, pamflety, jeho černý a absurdní humor, který se však s přibývajícími lety až příliš často stával pouhou manýrou, křečovitou snahou spíš zaujmout než objevovat svět. Třebaže se narodil ve Španělsku, od roku 1953 žije převážně ve Francii, kam přijel původně autostopem jen proto, že chtěl zhlédnout jednu Brechtovu hru. Arrabalova sžíravá kritika generála Franka ho přivedla při jeho návštěvě Španělska v roce 1976 do vězení, a to i přes vlnu solidarity, která se v této souvislosti zvedla a na níž se podíleli téměř všichni slavní spisovatele té doby – počínaje Arthurem Millerem a konče Samuelem Beckettem. Ostatně ne náhodou byl po smrti generála Franka na seznamu pěti « nejnebezpečnějších osobností frankistickému režimu ».

Elastická hranice mezi tělem a duší

Ukázky vrcholně poetické knihy Kámen bláznivosti poprvé vyšly v roce 1963 v surrealistické revue La Breche, tehdy řízené André Bretonem. Arrabal se v té době krátce přidružil k pařížské surrealistické skupině, ale jeho účast na hnutí byla spíše sporadická a z obou stran problematická. Surrealistům vadil jeho přehnaný manýrismus a sebestřednost, Arrabalovi zase jejich negativní postoje k umění a k umělecké slávě jako takové.

Nicméně to byl právě André Breton, do jehož rukou se dostaly školní sešity, kam si Arrabal tužkou zapisoval své sny, které « zpracoval » do jakýchsi básní v próze. Breton mu navrhl jejich publikaci a pět z nich vyšlo právě revue La Breche pod názvem Kámen bláznivosti – Pět panických příběhů Fernando Arrabala.

Pro české vydání napsal autor speciální předmluvu. Mimo jiné v ní uvádí: « Sny mě učí tomu, co se učit nedá. A čemu se naučit musí ». Již z těchto slov je patrné, že zdaleka nejde jen o přepis či záznam snů, ale o nanejvýš elastickou hranici mezi snem a bděním, tělem a duší, vnitřním životem a okolní skutečností.

Věčně nepotlačitelná revolta

Jako v podivné spirále se Arrabal dotýká s nutnou dávkou třeskavého humoru svých nejvnitřnějších traumat, včetně zcela nevyrovnaného vztahu k matce, agrese i úzkosti, masochismu i sadismu, krve a erotismu a také podivných hypnotických obrazů, aby vzápětí vytryskla jeho imaginace v těch nejprovokativnějších verších vržených do tváře světa. « Páter přišel za mojí matkou a řekl jí, že jsem blázen. Matka mě tehdy připoutala k židli. Páter mně skalpelem vyřízl díru do týla a vytáhl odtamtud kámen bláznivosti. Pak mě s rukama a nohama spoutanýma přenesli do chrámové lodi podmaněných. » Jako by se v těch několika větách ukrýval celý závěr jednoho slavného, mnohem později realizovaného Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, ona věčně nepotlačitelná revolta jedince.

Arrabal se zde v básnické rovině dotýká i samotné povahy tvorby. Jako v podivuhodně potrhlé symfonii se v knize vracejí variace obrazů a myšlení, poezie i autorových zoufalých výkřiků. « Někdy, když se na mě divá v zrcadle, cítím prazvláštní teplo. Když její tvář sklouzne ze zrcadla, na lesklé ploše se objeví slovo svoboda. »

Kámen bláznivosti má podtitul: Kniha panická. Arrabal totiž patřil spolu s Alejandrem Jodorowskym, Rolandem Toporem a Jacquesem Sternbergem k vůdčím osobnostem hnutí Panika, jehož program vymysleli v 60. letech ve slavné pařížské kavárně La Paix. Šlo jim o to přeměnit tvorbu i život v absurdní, burleskní svátek, chaos, náhodu, sexuální oslavu těch nejneskutečnějších činů před posměšným zrakem boha Pana.

Tak jako Arrabalova poezie, je nezvyklá i výprava celé knihy, její netypický formát, krásný tisk a v neposlední řadě přeludné kresby autorova letitého přítele Rolanda Topora. Kámen bláznivosti v celku působí v porovnání se současným každodenním truchlivým obrazem okolního světa jako osvěžující i inspirující průvan.

Fernando Arrabal

Kámen bláznivosti
Nakladatelství Dauphin 2012, 128 stran, 298 Kč

Arrabal filmový

Fernando Arrabal dosud natočil sedm celovečerních filmů, většina z nich volně vychází z jeho divadelních her. Jejich tématy jsou sexuální obsese, pokřivené rodinné vztahy, válečná zvěrstva a krutost a bestialita současného světa: Ať žije smrt! (1971); Poběžím jako splašený kůň (1973); Guernica (1975); Vrakoviště aut (1981); Císař peruánský (1982); Sbohem Babylónie! (1992); Borges, život jako báseň (1998).

V roce 2005 navštívil Arrabal Letní filmovou školu v Uherském Hradišti, kde uvedl retrospektivu svých filmů a obdržel cenu za přínos světové kinematografii.

TOPOROVY SNOVÉ VIZE
Autorem « snových » ilustrací použitých v knize Kámen bláznivosti je Arrabalův letitý přítel a spoluzakladatel skupiny Panika Roland Topor (1938-1997). Jeho rodiče byli polští emigranti, on sám se narodil už v Paříži. Po škole začal malovat a psát (povídky, román Erika), navrhoval divadelní scény a kostýmy, spolupracoval s filmaři (s Arrabalem, ale i s Fellinim) i s televizními tvůrci.